Den, kdy jsem se stal milionářem – Peníze III.

Den, kdy jsem se stal milionářem – Peníze III.

Přeloženo z The day I became a millionaire

Narodil jsem se na předměstí Kodaně v rodině z nižší střední třídy. Kdekoliv mimo Skandinávii, by naše rodina byla nazývána jako chudá, ale dánský sociální systém to dokázal potlačit a nabídl nám něco víc.

Ale nebojte, tohle není příběh "jak se chudák stal milionářem". Nesnáším mýtus toho, jak jsem to zvládl všechno heroicky sám. Dostal jsem se tam, kde jsem díky: placené mateřské, přídavkům na děti, zdravotnímu pojištění, státnímu vzdělání a dokonce i státní finanční podpoře. Vyrostl jsem v domě, který nám poskytovala organizace pro dostupné bydlení. A moje matka asi uměla kouzlit, jak dokázala ušetřit peníze (jako například jízda do obchodu o 15 minut dále, jen aby nakoupila mléko za nižší cenu).

Odnesl jsem si ze svého dětství dvě důležitá ponaučení. Zaprvé, pokud jsou pokryté vaše základní potřeby, kvalita vašeho života je jen vzdáleně spojená s materiálním úspěchem. I když všechno nebylo do růžova, měl jsem skvělé dětství. Zadruhé, nedokázal jsem ocenit to první ponaučení, dokud jsem nedosáhl materiálního úspěchu. K tomu se ještě vrátím.

Pamatuji si, že jsme často s mým bratrem hrávali: “Co bys udělal, kdybys vyhrál milion korun?” Strávili jsme věčnost sněním o tom, co bychom si koupili. Porovnáváním různých možností. Dokázali byste si představit, že na herní konzoli Commodore 64 byste nemuseli šetřit celý rok? Nebo že můžete lítat do ciziny každý rok? A nebo–a teď něco šíleného–že byste mohli koupit auto pro rodinu?

Mysleli jsme si, že kdybychom nemuseli řešit peníze, náš život by byl mnohem lepší. Člověče, všechno by bylo tak super, jen kdybychom mohli…

I později jsem se k té hře neustále vracel. Bylo vždy více věcí, které jsem si chtěl koupit, než peněz na jejich koupi. Ne že by mě ta práce na cestě k mým materiálním snům nebavila. Moje bydliště v Dánsku a prodávání nelegálních kopií CDček mi docela vydělalo.

Ale vždy jsem chtěl více a myslel jsem si, že když budu mít lepší počítač, tak konečně dosáhnu věčné spokojenosti. Snil jsem o jednom počítači, vydělal jsem si na něj, a pořád jsem byl nespokojený a myslel si, že to ten lepší model konečně vyřeší. Nikdy jsem neviděl nedokázal vidět pravdu, i když jsem to opakoval pořád dokola.

Pak v roce 2006 se to stalo, ze dne na den. Jeff Bezos (zakladatel Amazonu) koupil v naší společnosti podíl. Stal jsem se milionářem!

Pamatuji si jak jsem nervózně čekal na ten den, kdy se nafouknou ta čísla na mém účtu. Byl jsem na prahu toho mého Snu. Celý život jsem si myslel, jak skvělé to bude, až budu milionářem. Koupím si všechny počítače, foťáky a auta, o kterých jsem jen snil.

Jedním z pilířů tohoto Snu byla ta myšlenka, že už nikdy nebudu muset pracovat. Nějak jsem si myslel, že věčnost nicnedělání mi přinese tu životní spokojenost, po které jsem vždy toužil. Dost jsem o tom uvažoval. Spočítal jsem si, že když dám všechny peníze do pragmatického mixu akcií a dluhopisů, budu moci v pohodě žít do konce života, aniž bych musel hnout prstem.

Ta euforie mi vydržela do konce toho dne. Pocit vnitřního štěstí mi vydržel do konce týdne.

Poté přišla menší krize. To je všechno? Proč se svět nezměnil? Funguje to vůbec?

Nechci vám nic namlouvat, opravdu to přinese zadostiučinění a komfort v tom, že už se člověk nikdy nemusí dívat na cenu jídla v restauraci (i když to pořád dělá). Je to ale jako dobrý film, který je ostatními vynášený do nebes. Člověk poté prostě nemůže být nezklamán, když se na něj konečně koukne. Očekávání, ne výsledky, určují spokojenost v našem životě.

Prvních pár měsíců jsem se těch peněz skoro nedotkl. Jo, koupil jsem si velkou televizi a tolik filmů, že je nemůžu zkouknout do konce života. Až na konci toho roku jsem se rozhodl pro koupi největšího klišé: žluté Lamborghini! Všechno to bylo super, ale rozhodně to nezvýšilo můj pocit spokojenosti.

Co mi přinášelo spokojenost? Programování v Ruby, budování firmy, psaní blogu, focení a vlastně všechno, co jsem si mohl dovolit už roky předtím.

Začal jsem si uvědomovat, že zabrání do práce a klid pro mě vždycky byly a jsou zdrojem skutečné spokojenosti. Bylo to jako kdybych poodhalil roušku bohatství a zjistil, k mému překvapení, že většinu věcí na druhé straně, už mám. Nejdřív mě to šokolovalo, ale časem jsem to shledal velmi uklidňující.

Hlavně protože ty věci, co mě naplňovaly, mi nemohl nikdo vzít. Vyjma nějaké katastrofy, bych mohl přijít o svou peřinu peněz a začal bych od znova. V mém malém bytu v Kodani. Moji zvědavost a moje vášně bych pořád měl. Byl jsem na obou koncích materiální úspěchu ve vyspělém světě. A na obou koncích se dá nejen žít, ale i si život užívat. To byl pro mě objev.

Je to vtipné, protože přesně to mi říkali bohatí lidé, než jsem se stal bohatý. Ne vždycky osobně, ale vždy v chytrých a hlubokých citátech a v rozhovorech. A pamatuji si, že jsem si vždy říkal: “jo určitě, pro tebe je to lehké říkat, ty už to máš.” Určitě si to budete myslet i vy, když to čtete. Je to přirozená, instinktivní reakce.

Především protože to je strašidelné, uvědomit si, že tohle je všechno. Tohle je všechno, co je. Rostoucí čísla na bankovním účtu nebo velikost televize mě prostě neučiní spokojeným. Na to si musí přijít každý sám.

Opět, chápu, že jen přemýšlet nad tímhle dilema je velice privilegované a nepochopitelné pro mnohé v tomhle světě. Já nikdy nešel do postele hladový. Já se nikdy nebál, že mě někdo postřelí. Nikdy jsem se nebál, že to nejlepší, v co můžu doufat, je být za pokladnou s minimální mzdou.

Mohu jen mluvit o vlastní zkušenosti, kterou sdílím s miliony lidí, co se nemusí strachovat o přežití, ale pořád sní o bohatství. Pro ty, co uvažují, že se vzdají své osobnosti, důstojnosti, nebo dokonce lidskosti, aby dosáhli bohatství, toto píšu.

My lidi si na naše okolnosti zvykneme neskutečně rychle. Potěšení brzy přejde. Dokud nepřijdete na to, že další stupínek na pomyslném žebříku vás nespasí, pořád vás bude vábit šplhat.

Nejlepší věci v životě jsou zdarma. Druhé nejlepší jsou velmi, velmi drahé. - Coco Chanel

Zatímco tenhle citát je pravdivý, za sebe bych dodal, že rozdíl mezi těmi nejlepšími a druhými nejlepšími věcmi je mnohem, mnohem větší, než rozdíl mezi druhými a dvacátými nejlepšími. Není to přímočaré.

Jakmile má člověk uspokojené základní potřeby, je jen málo věcí na světě, kvůli kterým má cenu odkládat žití naplno. Pravděpodobně už jste našli nebo aspoň okusili ty nejlepší věci v životě (ať už to víte nebo ne). Zaměřte se na ně.